Pokud se stane, že všechna štěňátka...až na jedno poslední odejdou z domova, tak poslední štěňátko doma má vyjímečná práva. K těm zásadním právům jistě patří to, že má tedy právo, že řve jako prorvané a nikdo z početné rodiny se v noci tedy nevyspí a přesto ho nikdo nezabije :-)

Tak se stalo i ted a doma zůstala černoočka...papírově Jasmínne. Má právo chodit kam se ji zlíbí, je ji k dispozici celý dům.....každý člen početné rodiny ji chvilku pomazlí a dostává jen ty nejlepší chutná sousta...jen aby neplakala. Nějak to nefunguje!!!!   Řve jak prorvaná a to i ve chvíli, kdy mi chce zcela rozkousat palec u nohy. Ceká nás probdělá noc a asi ne jen jedna...zitra se zcela jistě na mně rodina bude dívat poněkud divně a budou si šeptat něco o tom, že už toho mají plné zuby a proč nemohu chovat třeba morčata, nebo rybičky. Můj slovník je asi následovný : kde jsi? co tam zase děláš? ježišmarjá...cos to zase udělala????...fuj je to!!! Ježišmarjáááá!! Nech toho...atp...atp.

Hodně lidiček se ptá, jak dokážu prodat tak kouzelná štěňátka, která si  hezky vypiplám a vymazlím...a že oni by si je domů vzali všechny a že je to nádhera .....atd..atd.

Tak jen pro informaci jak my chovatelé fungujeme :-) Tedy...alespoň já a budu psát sama za sebe. Narozená štěňátka jsou malinkatá stvoření, která by bez mojí  pomoci  a pomoci maminky samozřejmě nepřežila. Tam to máme rozdělené tak 50:50 a ta matematická úměra se tam tak trochu posouvá...podle toho, jak vzorná je matka, která tu drobotinu porodila. Já svoji práci kolem štěňátek dělám velice ráda...což se někdy...naštěstí vyjímečně nedá říct o rodičce, ale samozřejmě vím, že ta něžná malinkatá a bezbranná stvořeníčka hodně rychle vyrostou, budou mít zoubky, hlasivky, temperament a kreativní nadání...a že si je prostě stejně všechny nenechám a tak k tomu i přistupuji. Jelikož zde odchovávám skutečně velmi nadaná štěňátka.... co se jejich kreativity a šikovnosti týká...tak už to potom jde celkem snadno...a většinou kolem osmého týdne můj mateřský hormon má klesající tendenci...a pokud je hodně silný vrh, tak si troufám říct, že můj hormon mateřství a štěstí klesá ještě dalece před osmým týdnem a přechází do obyčejné starosti  zodpovědného chovatele...a opravdu pomalu ani nemáte čas, aby se Vám tetelilo srdíčko při pohledu na potomky a už vůbec není čas na slzy při pomyšlení,....že jednoho dne odejdou.

Pro názorný příklad přikládám fotto. Pokud se štěňátka několikrát za den proběhnou po celkem prostorném domě a nadělají vám během 20- ti minut takovou "paseku", kterou musíte uklízet cca 90 minut....tak na nějaké smutnění, že brzy odejdou...opravdu není čas. Jste rádi, že ty blechy najdete, pochytáte...naházíte do klece a oni se na vás potom dívají naprosto nevinně....že oni si přeci jen chvilku  "hráli". Připravíte jim čistou ohrádku...vypustíte je z klece a pokud jste si čistě vystlanou ohrádku nevyfotili...tak máte prostě smolíka...protože ta čistá nezůstane ani minutu. Ale tohle vše k chovu patří...já to vím a s pokorou přijímám a dokonce i s láskou dělám....a tak si myslím, že to je správny.

Snad mi všichni prominete, že dnes to nebude o AB. Megy je můj nejdéle žijící pes...přesněji  fena. Ale není to ani pes, ani fena...je to kamarádka, přítelkyne......dlouholetá členka mé rodiny. Megyně je totiž 16 let a je to opravdu úctyhodný věk na fenu Shih-tzu. Když jsem si to chlupaté klubíčko domů přivezla, tak už jsem měla anglické buldoky a doma fenku Melisu. Mimochodem ...Melisa byla zakladatelkou mého opravdického chovu AB a byla tou z nejúžasnějších psích bytosti, které mi prošli životem a do dnešní doby mám její fotky na různých přívescích na klíče....ale už je v psím nebíčku hodně let.

Tehdy byla Melisa hlavní velitelkou domova a já si přivezla Megynu...plyšáčka úžasného...chlupatého, hodného a roztomilého. Samozřejmě ...jak jinak....spala u mě v posteli. Až později jsem zjistila, že pes do postele prostě nepatří a už jsem od té doby nikdy podobnou chybu neudělala. Zvykla si v posteli náramně...a když už jsem já nějak postupně zjistila, že jsem lakomá na spánek, na postel a že prostě CHCI spát sama...tak to Megy nějak nechtěla pochopit a trvalo opravdu hodně dlouho, než si zvykla ona a i celá rodina. Megyna totiž prokňourala a proškrábala na dveře hodně nocí....a nespal v domě nikdo docela dlouhé týdny. Měla za úkol se skamarádit s Melisou...která by neublížila ani kuřeti. Tak jsem si to titiž já i celá rodina myslela. Jednou takto odpoledne se Megyna.... tehdy ještě štěňátko..šla tedy přimazlit k Melise. Ta měla asi zrovna nějak blbou náladu či co, ale milou Megynu chytla a zamávala s ní ve vzduchu a odhodila ji  jako špinavý hadr. V nějakém šoku...či obavu o tak malé chlupaté nic, jsem nejprve zkontrolovala nebohé klubíčko, které mělo sice hodně pochroumané tělíčko, ale vše bylo slučitelné s životem a proto jsem ošetření nechala na později a milo Melisu jsem řádně potrestala. Přiznám se, že neumím své psy mlátit....nedělám to....prostě to neumím a nechci se to ani učit. Ale tentokrát jsem milou Melisi chytla a omlátila ji tlamku a u toho jsem i výstražně hulákala nějaký indiánský proslov...dnes vám ani nepovím jaký byl...ale určitě se vněm nacházela slova jako : ty svině nedobrá ...atp. Musím říct, že indiánské zaklínadlo mělo tehdy velký úspěch a i když jsem se potom ještě hodně dlouho bála ty dvě nechat spolu bez dozoru, tak se z nich staly úžasné kámošky. Tak úžasné, že si mohly navzájem později pomáhat se štěňaty...což bylo naprosto dojemné.

A proč to vše píšu??? Megynka už z cela jistě odchází z mého života. Je slepá, je hluchá ...i když žere s chutí, tak je kost a kůže a je zde už jen tak na půl. Nejsem necita a rozhodně bych ji nenechala trápit....ale současně nemám ani právo nechat ukončit život, pokud se nedomnívám, že se trápí. Megy se netrápí......jen má velkou vúli zde být a je to trápení spíš pro mě na to koukat. Vzala jsem si ji na klín, za vše ji poděkovala, pomazlila se....a požádala ji, aby ona ukončila mé trápení na ni koukat. Kde je vlastně hranice ???? Kdy mám já povinnost ukončit někomu život ???? Ještě nikdy jsem to nikde nevyčetla..... Pokud pejsem jí, pije, chodí...je vše v pořádku....taky musí projevit radost ze života. Jak to má poznat ??? Baští ráda, chodí,...ale nerozumím její řeči....nevím, zda mi říká, že už ji to tady nebaví a já nemám právo její život ukončit. Je to přeci moje kamarádka...přitelkyně a my dvě toho spolu hodně zažily...šestnáct let je totiž hodně dlouhá doba ........

Ráda bych vám představila dvě dosud volné fenky. Je s podivem, že nejhezčí štěně z vrhu...kerému říkám " Panda" je stále volná. Poznáte ji podle kresby na hlavičce....skutečně podobné pandě. Dokonce jsem  uvažovala, že až ji budu fotit do inzerátu, tak ji z legrace vyfotím na stromě :-) Jenže u nás v Písnici jsou teď stromy bez listí a to  mi nepřišlo tak efektní :-)

Štěňátka jsou od písmene "J" ...již druhé abecedy. Já na písmenka tak trochu kašlu a štěňátkům říkám jmény, podle kterých si je lépe pamatuji. Přiznám se, že někdy to jsou  jména poněkud i hanlivá, ale já to tak nemyslím..... Vtírka, Nenažranec, Ukňouranec,atp. Trochu mi to připomíná knížku z dětství .."Neználek " . Tam to byl samý Šloubek, Vroubek, Trumpetka atd...atd..Jména postupně i přejmenuji. Například Panda byla od narození "Mafiánka". Měla černé brýle kolem očí a nedala se přehlédnout......později začala připomínat Pandu a už jí to zůstalo. Od narození to je naprostá pohodářka...povaha pro buldoka typická. Zajímá ji jen "žraní a spaní"!!!! Je s podivem, že spí většinou na stejném místě a převážně v poloze na zádech....dokonce i v polosedě na zádech...podle toho, na kterého plyšáka si právě ustele. Ten kdo si ji koupí neprohloupí, neboť se mi zdá, že je to naprosto bezproblémová a klidná holčička. Je jen škoda, že je málo fotogenická, protože ve skutečnosti je nádherná, ale možná to bude tím, že jsem mizerný fotograf :-)

Druhá holčička byla v mých poznámkách pro každodenní vážení  zapsaná jako Černoočka. Na levém oku měla velký  flek a kolem pravého oka měla tmavý flíček...který hodně zvýrazňuje její pravé očko. V pohodě se mi ji podařilo vždy najít...a "hodit" na váhu na první pokus. Mnohdy tomu tak nebývá...dávám např. na váhu holčičku a pak zjistím, že to je třeba chlapeček :-) Cernoočka byla nejdrobnější štěňátko a trvalo ji poněkud déle, než dostala tu správnou chuť ke žrádlu...pro buldoka tak typickou. Dnes už baští s velkou chutí a možná všechny sourozence váhově časem předběhne...jak už to tak někdy bývá. Je nejmenší a proto je tak trochu šikanovaná, což nemohu dopustit a tak ji malinko preferuji....no, popravdě rozmazuji. Je to velký mazel...protože je to rozmazlovanej rozmazel. Je něžná, klidná a kdybych ji měla dát jméno dnes, určitě bych ji říkala Kytička.

Poslední den v únoru napadlo tolik sněhu, že jsem si pomalu musela vzít lyže, abych se dostala do psího domečku. Tentokrát buldoky sníh nijak nenadchnul. Byla jsem poněkud zklamaná...domnívala jsem se, že to pro ně bude příjemná zábava...ale nebyla. O romantice nechtěli ani slyšet a Chárku  ( Šárk) jsem z domova musela ven tahat, pomalu jako zvíře, které jde na porážku.... Dokonce jsem ji asi i malinko přidusila, jaký vynaložila odpor.Celou noc ležela u ohrádky štěňat a bedlivě je střežila...dokonce tak bedlivě, že si ani nevšimla, že polovina rodiny kolem ní ráno prošla, když musela do zaměstnání. Nezvedla prý ani jedno oční víčko, chrápala a nechala se i překročit, neboť ležele na nejvíce frekventovaném místě v domě. Rodina i zapochybovala, zda náhodou není hluchá...ale není, to vím naprosto jistě. V pondělí seděla mezi jídelnou a kuchyní...takový ten typický posed buldoka, kdy se zdá, že si sedí jen na ocasu...pokud se to o tom knoflíku, co ani zdánlivě  nepřipomíná ocas tak dá říct. Pozorovala mojí dceru, která něco v kuchyni uklízela....a jelikož dcera uklízela a nepoužívala k tomu potraviny, tak to Šárku nechávalo naprosto klidnou a unuděně seděla nehnutě asi půl hodiny a co se jí honilo hlavou je jen těžko odhadnout. Poté jsem se zvedla  já od PC a odchazela opačným směrem od kuchyně. Šárka ladným pohybem...aniž by použila končetiny se pouze na ocasu otočila směrem, kterým jsem odcházela....jako kdyby seděla na otočné gramofonové desce.....a opět pozorovala, zda na opačné straně se nebude dít něco, co má společného s jídlem a potravou. Strašně ráda baští...až moc a někdy i to, co by baštit neměla. Je to prostě celá maminka.

Dixi je z vrhu D 2  z Agátové cesty  a  je maminkou vrhu  " J 2 " z Agátové cesty. Je to krasavice a moc hodná holka. Vše snášela v klidu, trpělivě a velkou pokorou. Za to ji patří můj velký dík i obdiv. Nikdo se ji neptal, zda to tak chce a zda s tím vším souhlasí.....Prostě jsme se my lidé na něčem domluvili a Dixi nezbývalo, než nezklamat. Nebylo vše ideální...to opravdu ne ...ale byla úžasná, skvělá, hodná a trpělivá. A proto i já jsem se snažila být tolerantní, trpělivá a naučit ji vše, co má buldočí máma umět. Dnes je už Dixi ve svém a u svých ...a děti zůstavají ještě nějaký čas u mě.

A příště už Dixi určitě odchová štěňátka doma ve své rodině a bude z ní skvělá máma. Tím si jsem jistá. :-) Dixi má stejný rodokmen jako naše Dorotka...viz. naši buldoci. Je to její sestra a Dorotka byla báječná máma...nejlepší ze všech. Stejně jako jejich maminka Sára.

Zcela jistě je velitelkou Panda.... Všude první, všude se vetře...a baštění je její velký koníček už od mala.

Jsem ta malá čuňátka musela trochu "opláchnout"...člověk to vezme do ruky a má pocit, že drží lepkavou cukrovou vatu :-) Pak pěkně pod topeníčko na náhradní plyšovou mátku.....a to se to spinká.....

Někdy se to tak semele...asi to zná každý chovatel. Dixi se už musela vrátit domu ke své člověčí mámě a tátovi...už mi zde vůbec nepomáhala, ale naopak. Štěňátka byla velice neklidná,protože maminku cítila,...ale maminka se rozhodla, že už je prostě nechce, asi ji vadilo, že mají už zoubky . Babybox neměla nikde po ruce, jinak si myslím, že by je tam zcela jistě našlapala všechny. No...štěnátka ve čtyřech týdnech se umí o sebe už docela dobře postarat a tak se vrhla do své samostatnosti docela statečně. Jedna hodně drobná holčička až moc.....patrně chtěla dohnat, co u maminky zameškala. Během tří dnů neuvěřitelně nabrala a v misce byla nabořená témeř nonstop...to se jí žel patrně stalo osudným. Baštila...byla v pohodě a najednou byla udušená. Patrně si vdechla sladkou smetanu s jogurtem..to ji obzvlášť moc chutnalo. Bylo pozde naříkat, že jsem ji měla více hlídat, když tak hltala...prostě se stalo....opravdu blbá náhoda, která se běžně naštěstí nestává. Nedávám papání do nějakých lavorů...mají tácky, které se použvají pod truhlíky a opravdu by mě nenapadlo, že se může něco podobného přihodit. U mletého masa ano...to znám a tam by se mohlo skutečně štěně udusit...stejně tak suché granule jsou hodně nebezpečné a proto je dávám pouze namočené.

Tak už jich je jen pět a doufám, že už žádný úhyn nebude. Že uhyne malé narozené štěňátko...tak s tím samozřejmě počítá každý chovatel. Velmi nebezpečné a časté je i zalehnutí štěňátka vlastní matkou. Přidělané zábrany na porodníbedně jen snižují riziko...ale zalehnutí zcela nezabrání. Dávat štěňátka fence jen na kojení...tak to jsem se nějak nenaučila. Přijde mi to kruté a proti přírodě a já to prostě nedělám a raději riskuji a počítám s případným dopadem mého riskování. Jen první dva dny fence štěňata občas odeberu, aby se mohla pořádně vyspat a já taky. Potom už fenky mají štěnata stále u sebe. Několikrát za noc se vzbudím a vždy leknutím vylítnu a počítám štěnata...abych v zápětí zase v klidu usnula. Mám fenku i s miminy vedle své postele. Dost často se mi stane...že mi prostě jedno štěně chybí. V panice fenu chytnu a vyhodím ji z bedny, abych znovu počítala a nedopočítala se. Občas si připadám jako blázen, jak hrabu v bedně. Nakonec se ukáže, že milé štěně se vydalo na vandr a našlo si otvor v povlaku na dece a pěkně si spinkalo pod povlakem nebo pod dekou.

Je škoda každého živého tvorečka...tak jsem byla včera opravdu hodně smutná. Už dávno nepláču, ale včera jsem zjistila, že s přibývajícím věkem se k tomu opět možná zase doberu. Snažím se být profesionál...ale jsem taky jen obyčejný člověk, co má na pláč občas i právo.