Megy...

Snad mi všichni prominete, že dnes to nebude o AB. Megy je můj nejdéle žijící pes...přesněji  fena. Ale není to ani pes, ani fena...je to kamarádka, přítelkyne......dlouholetá členka mé rodiny. Megyně je totiž 16 let a je to opravdu úctyhodný věk na fenu Shih-tzu. Když jsem si to chlupaté klubíčko domů přivezla, tak už jsem měla anglické buldoky a doma fenku Melisu. Mimochodem ...Melisa byla zakladatelkou mého opravdického chovu AB a byla tou z nejúžasnějších psích bytosti, které mi prošli životem a do dnešní doby mám její fotky na různých přívescích na klíče....ale už je v psím nebíčku hodně let.

Tehdy byla Melisa hlavní velitelkou domova a já si přivezla Megynu...plyšáčka úžasného...chlupatého, hodného a roztomilého. Samozřejmě ...jak jinak....spala u mě v posteli. Až později jsem zjistila, že pes do postele prostě nepatří a už jsem od té doby nikdy podobnou chybu neudělala. Zvykla si v posteli náramně...a když už jsem já nějak postupně zjistila, že jsem lakomá na spánek, na postel a že prostě CHCI spát sama...tak to Megy nějak nechtěla pochopit a trvalo opravdu hodně dlouho, než si zvykla ona a i celá rodina. Megyna totiž prokňourala a proškrábala na dveře hodně nocí....a nespal v domě nikdo docela dlouhé týdny. Měla za úkol se skamarádit s Melisou...která by neublížila ani kuřeti. Tak jsem si to titiž já i celá rodina myslela. Jednou takto odpoledne se Megyna.... tehdy ještě štěňátko..šla tedy přimazlit k Melise. Ta měla asi zrovna nějak blbou náladu či co, ale milou Megynu chytla a zamávala s ní ve vzduchu a odhodila ji  jako špinavý hadr. V nějakém šoku...či obavu o tak malé chlupaté nic, jsem nejprve zkontrolovala nebohé klubíčko, které mělo sice hodně pochroumané tělíčko, ale vše bylo slučitelné s životem a proto jsem ošetření nechala na později a milo Melisu jsem řádně potrestala. Přiznám se, že neumím své psy mlátit....nedělám to....prostě to neumím a nechci se to ani učit. Ale tentokrát jsem milou Melisi chytla a omlátila ji tlamku a u toho jsem i výstražně hulákala nějaký indiánský proslov...dnes vám ani nepovím jaký byl...ale určitě se vněm nacházela slova jako : ty svině nedobrá ...atp. Musím říct, že indiánské zaklínadlo mělo tehdy velký úspěch a i když jsem se potom ještě hodně dlouho bála ty dvě nechat spolu bez dozoru, tak se z nich staly úžasné kámošky. Tak úžasné, že si mohly navzájem později pomáhat se štěňaty...což bylo naprosto dojemné.

A proč to vše píšu??? Megynka už z cela jistě odchází z mého života. Je slepá, je hluchá ...i když žere s chutí, tak je kost a kůže a je zde už jen tak na půl. Nejsem necita a rozhodně bych ji nenechala trápit....ale současně nemám ani právo nechat ukončit život, pokud se nedomnívám, že se trápí. Megy se netrápí......jen má velkou vúli zde být a je to trápení spíš pro mě na to koukat. Vzala jsem si ji na klín, za vše ji poděkovala, pomazlila se....a požádala ji, aby ona ukončila mé trápení na ni koukat. Kde je vlastně hranice ???? Kdy mám já povinnost ukončit někomu život ???? Ještě nikdy jsem to nikde nevyčetla..... Pokud pejsem jí, pije, chodí...je vše v pořádku....taky musí projevit radost ze života. Jak to má poznat ??? Baští ráda, chodí,...ale nerozumím její řeči....nevím, zda mi říká, že už ji to tady nebaví a já nemám právo její život ukončit. Je to přeci moje kamarádka...přitelkyně a my dvě toho spolu hodně zažily...šestnáct let je totiž hodně dlouhá doba ........