Září u nás...

Měsíc září mám spojený ne jen se začátkem školního roku, ale taky s klubovou vystavou. Jsem známá tím, že já výstavy ráda nemám. Jsem si jistá, že výstavy nemají rádi ani buldoci. Taky který pes by byl rád zavřený celý den ve výstavní kleci ze které je vytahován jen při nástupu do kruhu a nebo na vyvenčení. Z klece pak musí unuděně sledovat děj mimo klec a to v tom lepším případě. V tom horším případě ho klec flustruje, je nervozní a znechucený. Já na výstavě jsem většinou flustrovaná i když v kleci nejsem. Výstavu v září absolvuji, protože ten den je i bonitace a já tak v jeden den svého psa či fenu uchovním. Den výstavy pokládám za největší oběť a výraz lásky ke svým buldokům, protože lituju je i sebe....ale je to prostě nutnost. Taky si září spojuji s tím, že začnou mouchy neskutečně štípat a snažit se žrát buldokům uši. Nastává doba, kdy repelenty, biolity, mucholapky a repelentní indulony nakupuji ve velkém....bez toho se prostě neobejdu. Tuhle havěť nemám ráda celoročně, ale v září ji úplně nesnáším a i divoké sny se mi v té době dost zdají o tom, jak je lovím a zabíjím i když jinak zachraňuji krom myší úplně všechno.

S nějakým předstihem před výstavou začne trénovaní...na vodítku běžně chodit umí, ale najednou zjistí, že po nich chci chůzi v levo, což právě u Máši byl neskutečný problém....prostě to je pravák a hotovo !!! Vysvětlit rozhodčímu to, ale lze vysvětlit těžko...navíc pokud mluví anglicky. Výstavní postoj je další katastrofa. Buď se o mě opírají a uhnout, tak padnou na bok, nebo se prostě nepostaví ani omylem a připomínají tu dřevěnou žitafu na provázku, co se ji skládají nožičky. Jelikož výstavní ambice nemám, tak buldoky nestresuji a jen se tak snažím, aby pochopily co po nich chci. Mery s Mášou to zcela jistě chápaly, ale měly to zřejmě úplně na háku.